2 fotky 
„Česká republika leží vedle Československa,“ tvrdila maminka z mé třetí hostitelské rodiny. Co si Francouzi myslí o Češích, proč si ve škole nesundávají kabáty a co je pravdy na tom, že nemají rádi turisty?
„Známe Václava Havla,“ pronesli pyšně rodiče mé první korespondentky. „Teď už ale máte jiného prezidenta, viď?“ Věděli, co byla Sametová revoluce, věděli, že Česká republika vznikla rozdělením Československa. Všechny rodiny ale tak osvícené nebyly. „Česká republika, tu znám, ta je hned vedle Československa,“ chlubila se maminka ze třetí hostitelské rodiny.
„Československo už neexistuje,“ snažila jsem se ji poučit. „Ne? Jak to?“ divila se. Její dcera se mi hned po příjezdu snažila přiblížit styl života v rozvinuté zemi. Názorně mi předvedla, k čemu slouží notebook, jak se používají kohoutky na vaně, a ptala se, jestli znám ananas. Toto nedorozumění se nakonec vysvětlilo: Ukázalo se, že Čechy zaměnila za Čečensko.
Rozvleklé líbací rituály se dají odnaučit
Francouz je ale tvor zvídavý a rád si poslechne, jak se doopravdy žije v naší rozvojové zemi, a to včetně našich zvyků a jazyka. Při příjezdu jsme se tedy vítali slovem „salut“ a pusou na obě tváře, při odjezdu nám mávali a křičeli: „Ahoj!“.
Vítání a loučení je ve Francii komplikovanější než u nás. Zatím co Čech je schopen velkou skupinu lidí pozdravit najednou jedním nebo dvěma slovy, Francouz musí s každým provést individuální líbací rituál. Pokud se jedná například o house párty a lidé jsou rozeseti po celém domě, zabere taková akce dost času.
K snídani dostanete mléko s džusem
Obědy a večeře o několika chodech nejsou jen knižní fikcí. Kdo je zvyklý jíst často a po malých porcích, má ve Francii smůlu. Děti do školy dostávají jen malé svačiny, zato ale stráví doslova hodinu ve školní jídelně. Jako předkrm dostávají jogurt, pudink nebo třeba tvaroh. Po hlavním chodu následuje série zákusků: Mezi nimi nikdy nechybí sýr a alespoň dvě další jídla. Ovocný salát, kobliha, zmrzlina nebo jednoduše to, co se nevešlo do předkrmu.
Francouzi téměř nepijí vodu z kohoutku, bez balené vody nedají ani ránu. Toto plýtvání se snaží všemožně kompenzovat. V místnostech je zřídkakdy více než 17 stupňů. Mají-li na sobě studenti i o hodinách kabáty a šály, není na tom nic zvláštního.
První hostitelská rodina mě naučila, že při loupání krevety je třeba jí jako první utrhnout hlavu. Na druhé výměně jsem zjistila, že „dijonská specialita“ je obyčejné kuře s mrkví. A na té třetí jsem si definitivně ověřila svou domněnku: Nezáleží na tom, v jakém regionu jste, nejčastější francouzská snídaně se skládá z Nesquiku v mléku a pomerančového džusu k tomu.
Škola do večera, prázdniny do nekonečna
Jaké je to chodit do školy ve Francii? „Normálně končíme v šest, ale protože máme výměnu, je škola jen do tří,“ pochvalovala si Mégane z města Elbeuf. Naproti tomu si ale Francouzi užívají mnohem delších přestávek, hlavně těch na oběd, a většího počtu prázdnin.
Galerie Louvre. Foto: Vendula Pazderová, StudentMag.cz
„Nejsou ty velikonoční prázdniny super? Konečně trocha klidu,“ psala mi má třetí korespondentka Marion dva týdny před Velikonocemi, zatím co já jsem se potila nad domácími úkoly na další týden.
Pařížského syndromu se bát nemusíte
Mýtický odpor Pařížanů vůči turistům se ukázal jako smyšlený. Prodavačka lístků do metra, obchodník s přívěšky ve tvaru Eiffelovky i náhodní kolemjdoucí, jichž jsme se ptali na cestu, odpovídali bez jakékoli averze vůči nám, ubohým, východním Evropanům.
Netýkal se mě ani takzvaný Pařížský syndrom. O iluze, co se čistoty ulic týče, jsem totiž přišla už při návštěvách jiných francouzských měst. Paříž mě ale v ničem nezklamala. Ostatně ale ani celá Francie ne. Někdo Francouze označuje jako naivky, někdo jako egocentriky. Pravdou je, že jsou trochu jiné povahy, než na jakou jsme zvyklí.
Někdo Francii nenávidí, někdo ji miluje. I v prvním případě si k ní ale lze vypěstovat kladný vztah. Stačí najít kouzlo v oné egocentrické naivitě. Právě to se povedlo mně.
