6 fotek 
Občanská válka sužující Sýrii se tragicky odráží na všech stránkách tamějšího života. Jak se ale v Damašku, srdci Sýrie, studovalo před vypuknutím konfliktu a jaký je rozdíl mezi studiem umění v Sýrii a v Čechách? Nejen o studiu se syrským umělcem Said Ismailem.
Said Ismail studoval fakultu umění v Damašku v letech 1990-1994. Získal bakalářský titul a po vojně odletěl do České republiky. V roce 2012 získal magisterský titul na Západočeské univerzitě v Plzni na Ústavu umění a designu (UUD) v oboru Ilustrace a grafika. Nyní působí jako asistent docenta na UUD v Plzni.
„Společnost je v Čechách určitě volnější, svobodnější. I co se týče studentského života. V Sýrii jsme se jako studenti v pátek nescházeli v kavárnách jako tady. Jenže jsme neměli srovnání, takže jsme se omezovaní necítili,“ vzpomíná na svá studentská léta v syrském Damašku umělec Said Ismail. Charismatického grafika a malíře prozrazuje lehký přízvuk, který je slyšet v jinak velmi dobré češtině. Před třinácti lety se rozhodl hlavní město Sýrie opustit a navštívil svobodnou Evropu.
Systém vzdělávání se v mnohém odlišoval
Systém vzdělávání v Sýrii se od českého nápadně liší. „Na základní škole jsme strávili 6 let, následovaly tři roky na škole střední a pokud studenti měli ambice dostat se na univerzitu, zamířili na tříleté gymnázium. Samozřejmě mohli jít i na odbornou střední školu, kde složili maturitní zkoušku. Potom ale nemohli jít na univerzitu. To museli být skutečně výjimeční, stávalo se to málokdy,“ vysvětluje Said.
On sám byl už od základní školy zapálen do kreslení a opora v učiteli, který jeho umělecké cíle podporoval, mu pomohla srovnat si myšlenky a po gymnáziu pokračovat ve studiu umění i na univerzitě.
„Jeden z předmětů bylo náboženství, rozdělovali jsme se podle naší víry. Já se učil o islámu, křesťané zase měli křesťanství. Brali jsme to jako jeden z předmětů, asi jako když se někdo učil anglicky a někdo chodil na francouzštinu. Žádná nenávist mezi námi nebyla, naopak jsme se vzájemně tolerovali,“ popisuje jeden ze středoškolských předmětů.
„Gymnázium jsem zakončil maturitní zkouškou ze všech předmětů, která byla pouze písemná a trvala několik dní,“ dodává. Obtížnost maturity je tedy nabíledni. Najednou se možnost vybrat si předměty k maturitě zdá jako luxus.
Studovat umění se poštěstilo jen těm nejlepším
V devadesátých letech, kdy se česká postkomunistická společnost teprve rýsovala do demokratických tvarů, měli syrští studenti s uměleckými ambicemi problém studovat svůj vysněný obor na vysoké škole.
„V Sýrii byla de facto jen jedna univerzita nabízející umělecké vzdělání, a to fakulta umění v Damašku,“ popisuje těžkou situaci umělecky nadaných studentů Said. „Hlásilo se opravdu hodně lidí a vzali jich jen kolem stovky, když jsem viděl své jméno na seznamu, znamenalo to pro mě hrozně moc.“
Tvorba Said Ismaila. Foto: Barbora Milotová, StudentMag.cz
S úsměvem dodává, že jiná škola pro něj nepřipadala v úvahu, měl tedy obrovské štěstí. „Talent hrál samozřejmě klíčovou roli, velký význam v negativním slova smyslu měly bohužel známosti.“ Kromě talentových zkoušek se zohledňovaly i výsledky maturitní zkoušky z gymnázia. Možnost umělecké seberealizace tedy dostali skutečně jen ti nejlepší.
V Čechách je pestrá škála grafické techniky
Největší minus v Damašku znamenaly omezené grafické techniky a materiály. Kdežto dílny v plzeňském UUD nabízejí stále nové technické postupy a široké spektrum materiálů, v Damašku se studenti museli spokojit s málem, které jim tamější univerzita nabízela.
„Na univerzitě sice působili známí světoví umělci, s materiály to ale bylo hodně těžké. Když se někdo chtěl rozvíjet, musel se hodně snažit a objevovat věci sám. To si někdo samozřejmě nemohl finančně dovolit, ale vystačit s materiály, které nabízely naše dílny, nebylo pro umělecký rozvoj nejlepší,“ popisuje hlavní rozdíly mezi studiem v Plzni a Damašku. Se smíchem dodává, že stát si ale lepší financování univerzit rozhodně mohl dovolit.
Pseudodemokracie na druhou
Že není demokracie jako demokracie, dokazuje i cenzura syrských médií, jež ovlivňovala i studium samotné.
Studenti měli omezený přístup k novým informacím v digitální podobě a režim přirozeně některá fakta zkresloval. „Když si teď budu chtít najít nějakého umělce a prohlédnout si jeho tvorbu, stačí naťukat jméno do vyhledávače. V Damašku ale hlavní učební zdroj představovaly knihy, neměli jsme takový přístup k informacím,“ ukazuje syrský umělec na svůj laptop. „Přestože umění bylo v Sýrii svobodné, mělo své hranice, například když zemřel syn prezidenta. Tato událost nás měla inspirovat k tvorbě. Jakákoli legrace či zesměšňování bylo jednoznačně vyloučeno.“
Následky, které by přineslo svobodné umělecké vyjádření o tabuizovaném tématu, by mohly být v „demokratické“ zemi strašlivé. Představte si, že by spadla na zem fotografie člena prezidentovy rodiny a vy jste na ní nešťastnou náhodou šlápli…
Když je umělec nadaný, jeho původ není podstatný
„Co se aktů týče, tady v Čechách máme i nahé ženy modelem, v Sýrii byly oblečené. Ale omezováni jsme nebyli, nahé jsme je kreslit mohli,“ vzpomíná. „V Sýrii jsem se hodně soustředil na ornamenty a geometrické prvky, teď jsem je propojil s lidským tělem.“
Detail propojení ornamentů a lidského těla v tvorbě Said Ismaila. Foto: Barbora Milotová, StudentMag.cz
A rozdíl mezi arabským a českým umělcem? „Když je umělec nadaný, je jedno, odkud je,“ usmívá se sympatický grafik a krčí rameny.
S rasismem se příliš nesetkává, všechno ale dle jeho slov záleží na lidech: „Někdo se mi snažil pomáhat, jiní automaticky nerozuměli a byli odtažití. Všechno je ale o lidech.“ Ačkoliv je problém s xenofobií propírán nejen v médiích, někteří lidé se nemohou zbavit negativního názoru na islám a arabskou kulturu vůbec.
Proti xenofobii se dá bojovat
Nejlepší zbraní proti xenofobii je ale vzdělání a lepší informovanost. Mnozí si mylně spojují islám s teroristickými útoky. Said si zkreslený náhled lidí na Araby vysvětluje neposkytováním pravdivých informací médii. „Většinou proniknou zprávy jen o těch, kteří se jako muslimové nechovají, jen se tak nazývají,“ vysvětluje.
Na otázku, zda-li chce v Čechách zůstat, odpovídá opět se smíchem: „Když si mě tu na univerzitě nechají…“
Grafika Said Ismaila. Zdroj: Archiv Said Ismaila
Grafika Said Ismaila. Zdroj: Archiv Said Ismaila
Grafika Said Ismaila. Zdroj: Archiv Said Ismaila
