Skloňování zájmene ona: Kdy se píše JI x JÍ a proč si to lidé pletou?

‘Ji’ a ‘jí’ je klasický pravopisný problém, který mnohdy propadá sítem pozornosti. Je pravda, že tvrdé y a měkké i či rozdíl mezi předponami s a z bije do očí více. Chybu s krátkým či dlouhým i hodně lidí přejde s přimhouřením oka, nemění se však skutečnost, že to chyba je. Ba dokonce chyba častá, a to i u těch, kdo žádné větší potíže s ortografií nemají. Vysvětleme si tedy zákonitosti, kdy se píše ‘ji’ a kdy ‘jí’.

Proč pravopis ji/jí dělá lidem problém?

Snadná odpověď: zní to často podobně. Samohláska v běžné řeči nemusí znít dost dlouze nebo dost krátce. To je přirozený důsledek toho, jak mluvení funguje – žádné dvě hlásky i, které jste za život vyslovili, nebyly ve skutečnosti stejné.

Délku ovlivňuje také faktor regionální: moravskoslezská nářečí jsou proslulá tím, že mají samohlásky většinou jen krátké, v Čechách se délky používají, i když obecná čeština je má občas jinak než spisovná… Samotné slovo jí navíc zní skoro jako dlouhé í prostě proto, že hláska j je foneticky dost podobná samohláskám.

Problém s délkami u zájmen se však netýká jen ji/jí. Když se nad tím zamyslíme, nemusí jít o to, že by Češi nechápali rozdíl mezi pádem, který používá krátkou formu, a tím, který má dlouhou. Někteří možná zapomínají, že se tato délka váže k danému pádu, a neřeší, jak se to píše. Dalším se plete, ke kterému pádu co patří. Bohužel je třeba si tento rozdíl zažít a správné užití si zapamatovat.

Jak správně psát tvary zájmena ona: Skloňování a příklady

Osobní zájmeno ona skloňujeme takto:

1. pád (kdo?): ona
2. pád (koho? čeho?): jí/ní
3. pád (komu?): jí/ní
4. pád (koho? co?): ji/ni
–
6. pád (kom?) ní
7. pád (kým?) jí/ní

Jak je v přehledu vidět, krátké i se používá pouze ve čtvrtém pádě. Akusativ neboli 4. pád slouží k popsání skutečnosti, kdy dané osobě nebo věci přímo a aktivně něco způsobuje osoba nebo věc jiná. Jsou to věty, jako například:

KOHO kousl pes? Pes kousl Bětku.

Bětku, pokud nás k tomu vede kontext, můžeme nahradit zájmenem ona. K určení pádu, pokud si nejste jisti, vám poslouží otázky v závorkách, které se učí i na základních školách. Chci-li se přeptat na Bětku, ptám se “koho”, tím pádem jde o čtvrtý pád. Věta bude vypadat následovně:

Kousl JI pes. / Pes JI kousl.

To samé platí i o neživých věcech. Česká gramatika u ženského rodu nerozlišuje životnost a neživotnost, tím pádem se živá entita a neživá věc zastupuje stejným zájmenem ona.

CO nechal Pepa na stole? Pepa nechal na stole knížku. Pepa JI nechal na stole.

Rozlišení mezi 4. a 3. pádem je nejčastější problém

Někdy je ošemetné i to, jaký pád se vůbec se slovesy pojí. Může se ale stát, že nevědomky použijeme jiný pád, než jsme chtěli. Například existuje malý rozdíl mezi zavolat někomu a zavolat někoho, který často neřešíme při samotném psaní takové věty. ‘Zavolej jí’ znamená “zatelefonuj na její telefon. ‘Zavolej ji’ znamená “vyřiď jí, že má přijít”. Je to drobnost, ale mění to význam věty a při nedostatku kontextu může vést i k nepochopení.

Podobně to funguje i s dalšími slovesy. Napíši-li rodičům zraněné dívky ‘Položím jí na postel’, mohu očekávat dotaz, co tam chci pokládat a jestli to nezašpiní peřinu. Jestliže se bavím s někým o tom, jak babička potřebovala pomoct s úklidem, a napíšu ‘Poslala jsem ji dodávkou Zdeňka,’ vyvstává otázka, kam Zdeněk nebohou stařenku odvezl. Samozřejmě je to celé trochu nadsázka a podle kontextu lze věty většinou pochopit, ale pointou je, že bychom se měli vyvarovat chyb.

Můžeme být rádi, že nežijeme ve Finsku – znám příklad, kdy použití jiného pádu u objektu může změnit slušné sloveso na vulgární. Čeština zase působí cizincům jiné gramatické složitosti… My jakožto Češi máme jazyk zažitý odmala, a s tím souvisí i to, že víme, jak skloňovat a časovat. Proto když si zapamatujete, který pád se jak píše, poznáte už snadno, kterým pádem vyjádřit, co chcete, a prostě do věty správnou formu dosadíte.

Podle čeho poznám, ve kterém pádě se píše JI nebo JÍ?

První takovou možností, která se naskytuje, je si prostě zapamatovat, že krátké i je pouze u čtvrtého pádu zájmena ona. Pokud jste však přesto na vážkách, nabízejí se dva způsoby, jak si to ověřit.

Jeden způsob, trochu zábavný, se týká rodilých Moraváků, a sice porovnat si skloňování zájmena ona s jeho skloňování v moravských nářečích. “Vidím ju” a “Dívám se na ňu” je ve 4. pádě, proto spisovně píšeme ‘vidím ji’ a ‘ dívám se na ni’. Oproti tomu například druhý pád “jdeme bez ní” na konci žádné u nemá. A v sedmém pádě bychom řekli “jdeme s ňou”, dvojhláska je dlouhá, takže písmenko í bude také dlouhé.

Alternativou vhodnou pro všechny Čechy je porovnat si ona s ukazovacím zájmenem ta.

pád: ona / ta
pád: jí / té
pád: jí / té
pád: ji / tu
pád: –
pád: ní / té
pád: ní / tou

Tam, kde ukazovací zájmeno končí dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou, budeme psát u zájmena ona dlouhé í. Tvar ve 4. pádě zní tu, na konci je krátké u, píši krátké i.