Pravidla pro psaní velkých a malých písmen a jaké nešvary se přenáší do češtiny z angličtiny?

Pravopis malých a velkých písmen je něco, co se učíme už jako děti. Přesto některým lidem dělá problém si ho zafixovat. A dokonce i ti, kdo malá a velká písmena bravurně ovládají, se občas setkají s případem, kdy si nejsou úplně jistí a musí se zeptat Pravidel českého pravopisu. Co všechno tedy píšeme velkým nebo malým písmenem?

Malá a velká písmena v angličtině nás často matou

Dnešní lidé, obzvlášť mládež, velká/malá písmena píší někdy tak, jak jsou zvyklí z angličtiny. To je sice pochopitelné, ale pro naši ortografii nežádoucí. Jde o docela nenápadný háček. Ne každému hned totiž dojde, že cizí jazyk má kromě vlastní gramatiky a přepisu hlásek do písma také jiná pravidla ohledně interpunkce či velkých písmen (s výjimkou němčiny, kde je to patrné snad každému). Proto zde budu místy také pracovat se srovnáním češtiny a angličtiny.

Angličtina, obecně řečeno, používá počáteční kapitálky mnohem častěji než čeština. Například názvy měsíců a dnů v týdnu, které jsme zvyklí psát malým písmenem, jsou anglicky vždy s velkým.

Malá a velká písmena přídavných jmen

Velká/malá písmena u přídavných jmen nejsou tak těžká. V prvé řadě zde máme pravidlo, že velkým písmenem začínáme první slovo věty. Další velice jednoduchá zásada pravopisu je, že s velkým písmenem píšeme jména, příjmení, jednoslovné názvy měst, zemí, míst, uměleckých děl a další názvy. To ostatní nás může občas trochu mást.

I když název začíná velkým, malé písmeno přídavného jména od názvu odvozeného je další ortografickou nezbytností. Toto pravidlo je známé, přesto ho ne každý dodržuje. Byť jste jistě hrdí Češi, spíše to zdůrazníte tím, že například výraz “česká kultura” napíšete správně s malým č, než že je nesprávně zvětšíte. “Markův dům” se ale píše s velkým M, přivlastňovací jména se v tomto liší. Zaveďme si pomůcku: dům Marka = Markův, kultura v Česku nebo kultura z Česka = česká. Rozdíl je také mezi “Máchovou básní” a “máchovským romantismem”.

Zde můžeme vidět rozdíl mezi češtinou a některými jinými jazyky. V angličtině jsme totiž zvyklí i přídavná jména odvozená od názvů psát s velkým písmenem na začátku: “I’ve never been to Spain but I like the Spanish concepts of siesta and fiesta.”

Malá a velká písmena národností a příslušností

Jedním z problematických slov je “Žid”. Pravopis se zde liší v závislosti na tom, co máme zrovna na mysli. Náboženská vyznání (křesťan, pohan, buddhista) píšeme malým písmenem, na rozdíl od národností, které se píší velkým písmenem. Pokud tedy máme na mysli příslušníka izraelského národa, píšeme Žid, pokud mluvíme o náboženství, píšeme žid. Tato fakta jdou často ruku v ruce, ale ne každý Izraelec je žid a ne každý Žid se ztotožňuje se svým kulturním pozadím.

Další chyták je “indián”. Proč se nepíše ve slově indiáni velké písmeno? Kdysi se tak někdy psalo, ale vždy bylo správnější použít malé písmeno. Opět potřebujeme znát fakta, která za slovem tkví. Indiáni nejsou národ, je to souhrnná přezdívka všech několika stovek národů, které v Americe žily a žijí. Proto se na název nevztahuje pravidlo o národnostech. Konkrétní etnicity (Sioux, Navaho…) už píšeme s velkým písmenem.

Angličtina a dalších několik jazyků píše s velkým písmenem jak národnosti, tak také náboženské příslušnosti a výrazy jako Native American. Politické příslušnosti, jako lidovec, komunista, konzervativec, feminista nebo anarchista se česky i anglicky píší malým.

Víceslovné názvy a velká/malá písmena: Ulice, regiony a místa

Pravopis názvů ulic je problematika, která čas od času potrápí snad každého. Ve škole nás učili, že se patří napsat slovo ulice malým písmenem, protože jde o obecné jméno, stejně jako v případě České republiky, hory Říp nebo řeky Labe. První slovo samotného názvu ulice se patří samozřejmě napsat s velkým písmenem, ale pokud jde o předložku, píšeme s velkým také následující slovo.

Pravidla pro psaní názvů ulic: Náměstí Míru nebo náměstí Míru?

Dvojznačnost je například u náměstí Míru. Pravopis se zde liší podle okolností. Obecné podstatné jméno může někdy být psáno s velkým písmenem na začátku, ale jen pokud je součástí samotného názvu. Vidět je to u míst pojmenovaných podle přilehlých geologických útvarů nebo jiných objektů. Lezeme na horu Sněžku, ale město s horou v názvu je Kutná Hora s velkým H. Čtvrť Černý Most je po mostě jen pojmenovaná, proto velké M. Náměstí nazvané po míru píšeme náměstí Míru, stanici MHD po něm pojmenovanou píšeme Náměstí Míru.

Pro Blízký východ pravopis diktuje tu samou zásadu, jako například pro Ohňovou zemi nebo Divoký západ. Přestože jsou to obraznější názvy, slova východ, země a západ mají doslovnou platnost, takže se píší dle stejného principu jako řeka Rýn či Olomoucký kraj. Oblast severní Evropy píši s malým s, Severní Amerika a Jižní Amerika jsou ale případ, kde se severní a jižní považuje za nutnou součást oficiálního geografického názvu, a proto píšeme s velkým písmenem.

Pravopis velkých písmen v názvech institucí a podniků

Asi z důvodu podobnosti znění platí pro názvy hospod pravopis totožný s tím u názvů ulic. Hospoda či restaurace má často na začátku názvu předložku, která se tak píše s velkým písmenem a následující slovo také. Je-li po předložce číslovka, píše se i tato s velkým a další slovo už malým písmenem.

Pravopis názvů univerzit závisí na jejich přesném oficiálním jméně. Ostravská univerzita se tak jmenuje, proto bez zaváhání můžeme napsat velké O. Když ale mluvím o pražské univerzitě, může to být kterákoli podle kontextu, protože jich v Praze sídlí víc a žádná se takto nejmenuje.

Politické orgány se píší s počátečním písmenem velkým a rovněž začíná velkým písmenem i název něčeho jiného, který může být součástí názvu onoho orgánu. Tím mám na mysl například Parlament České republiky a při zmínce konkrétního českého senátu Senát Parlamentu České republiky. Městský úřad obecně může být celý malým písmem, ale pokud mluvím o konkrétním, ve většině případů má spojení slov Městský úřad přímo v názvu, proto velké M a pak malé Ú pro obecné jméno úřad.

Malá a velká písmena v názvech knih a jiných děl

Na rozdíl od češtiny píše angličtina nadpisy velkými písmeny v každém slově kromě členů a některých předložek. To je jedna z nejčastějších chyb, které děláme vlivem anglofonní kultury kolem nás. Jsme zvyklí vídat takto napsané názvy písní, filmů i knih: Where Did You Sleep Last Night, The Day of the Triffids, At the Mountains of Madness.

Názvy v češtině však mají ohledně velkých a malých písmen pravidlo jiné. Velkým písmenem se zkrátka píše pouze první slovo, případně vlastní jména v názvu, a to samé v podnadpisu.

Velká a malá písmena u přenesených významů

To samé slovo někdy můžeme zapsat s jinou kapitalizací počátečního písmene, pokud máme na mysli trochu jiný význam. Například pokud se obecné podstatné jméno stane něčí přezdívkou, mění se první písmeno na velké: “nakopl jsem šišku” / “nakopl jsem svého kamaráda Šišku”.

V případě metonymických přenosů významu můžeme někdy počáteční písmeno “zmenšit”. Mluvím-li o biblickém Jidáši, je to jméno a píši velké J. Pokud ale někoho nazvu “jidášem”, mám na mysli zrádce chovajícího se podobně, jak se zachoval Jidáš, a píši malé J. Existují však případy, kdy musíme velké písmeno zachovat. Máme například zažito přenesené slovo havaj, které znamená pohodu, a tam se může psát malé písmeno. To samé rozdíl mezi “pracuji pro Hyundai” / “jezdím v hyundaii”. Novější metonymie typu Brno je Mekka slovenských studentů zatím jiný pravopis než s velkým M podle názvu města Mekky uznán nemá.

Podle významu má i slovo Bůh pravopis s velkým nebo malým B. Jediný Bůh neboli Hospodin se píše s velkým, pokud myslíme obecně nějakého boha, jednoho z bohů, pak je na místě napsat B malé.

Ty / Vy: Velké písmeno u oslovení

S velkými počátečními písmeny se setkáváme i v dopisech nebo blahopřáních, kde se používají na zájmenu druhé osoby u vykání i u tykání. Vyjadřují v tomto případě úctu k oslovované osobě. U zájmena “vy” však platí jen u formálního oslovení jedné osoby, ne u množného čísla.