Maturitní otázky z Českého jazyka - Národní obrození

Národní obrození označuje proces, který se datuje k poslední třetině 18. století od roku 1848. V tomto období vládl v českých zemích absolutismus za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. Za jejich vlády začalo velké poněmčování a germanizace. Josef II. stanovil němčinu jako jediný možný úřední jazyk.

Čeština přestala být vyučována na školách, dokonce vytlačila i latinu, nesměly vycházet české knihy a čeština byla kompletně zatlačená do pozadí. Od roku 1781 bylo zrušeno nevolnictví a díky tomu se čeština zachránila, protože do poněmčovaných měst přicházeli lidé, kteří hovořili česky. Představitelé Národního obrození chtěli pozvednout český jazyk, vytvořili nový spisovný jazyk a pomohli k obrození české národní literatury.

Období národního obrození

Národní obrození trvalo asi tři čtvrtiny století. Je rozdělováno na tři fáze. Někdy se uvádí i čtyři.

1. Fáze obranná (konsolidační) (1775-1805)

Probíhala v období klasicismu a osvícenectví. Probíhalo bránění jazyka, jednalo se o období velkého zájmu učenců. Jednalo se o tzv. generaci Dobrovského a datují se sem počátky českého divadla, básnictví a žurnalistiky. V této době lidé hledají své vlastenectví a staví se na odpor centralizačním snahám. Umělci i vědci se inspirují v klasicismu a osvícenství. Ve vědě dochází ke zkoumání historických nepřesností Kroniky české od Václava Hájka z Libočan Gelasiem Dobnerem, na kterého později navázal Josef Dobrovský.

Hlavní představitelé

Bohuslav Balbín (1621-1688)

Jezuita a český spisovatel.

Obrana jazyka slovanského, zvláště českého

Karel Thám (1763-1816)

Byl básník, překladatel divadelních her a jazykovědec.

Obrana jazyka českého proti zlobným jeho utrhačům

Josef Dobrovský (1753-1829)

Pocházel z německy mluvicí rodiny a českému jazyku se naučil až na škole v Havlíčkově Brodě. Velmi ho zajímala česká jazykověda a historie, literatura z období Velkomoravské říše a staroslověnština. Zasáhl do sporů o pravost rukopisů a v otázce obrození českého jazyka byl spíše pesimista a skeptik.

Dějiny českého jazyka a literatury – dílo psané německy. Popisuje vývoj historie a literatury. Úroveň hodnotí především podle jazyka a jeho bohatosti. Velmi oceňuje období veleslavínské.

Zevrubná mluvnice jazyka českého – taktéž psaná německy. Zde položil základy pro novou spisovnou češtinu. Jedná se o jeho hlavní dílo a za vzor si vzdal období veleslavínské.

Německo-český slovník, Základy jazyka staroslověnského

František Martin Pelcl (1734-1801)

Byl prvním profesorem českého jazyka na pražské univerzita. Ohledně obrození češtiny byl na rozdíl od Dobrovského optimistou.

Nová kronika česká – vědecko-historické dílo psané v češtině. Jedná se o kritiku kroniky Václava Hájka z Libočan.

Divadlo

Mělo velký význam pro šíření vlasteneckých myšlenek. Navázalo se na barokní interludia – mezihry. Nebylo příliš peněz na zaplacení divadla, často se dělali improvizace a ne vždy se vystoupení povedlo. V roce 1834 přišla premiéra Fidlovačky Josefa Kajetána Tyla (text) a Františka Škroupa (hudba). Byla hrána několikrát a pak zapomenuta. Objevena byla až o 50 let později a v roce 1918 se píseň slepého houslisty Mareše stala státní hymnou Československé republiky.

Kníže Honzík – první česká soudobá hra uvedena v divadle v Kotcích v roce 1771.

Divadlo v Kotcích – stále v provozu v Praze

Bouda – vzniklo v roce 1786 v Praze na Koňském trhu (Václavské náměstí). Zde vznikla první česká divadelní scéna v dřevěné budově, později vyhořela a nyní je zavřená.

Dům U Hybernů – zde se hrála česká představení.

Nosticovo divadlo – později se přejmenovalo na Stavovské.

Většinou se v divadlech hrály adaptace cizích her, frašky, komedie, kouzelné hry, které byly přizpůsobené českému publiku.

Václav Thám (1765-1816)

Jednalo se o nejvýznamnější osobnost tehdejšího divadla. Byl bratrem Karla Tháma a napsal asi 150-200 děl. Byl také herec, režisér a psal básně. Většinou překládal a upravoval cizí díla.

Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera – jeho vlastní tvorba a divadelní hra.

Jan Nepomuk Štěpánek (1783-1844)

Byl dramaturgem českých her ve Stavovském divadle. Překládal a upravoval cizí hry tak, aby vyhovovaly publiku (frašky, rytířské hry a pohádky). Psal hry historické s vlasteneckým výchovným zaměřením.

Matěj Kopecký (1775-1847)

Psal knihy pro nenáročné čtenáře, které vycházeli z lidové tradice. Mohl si je tak číst každý (knížky lidového čtení, kalendáře, kroniky). Putoval s kočovným loutkovým divadlem.

Václav Matěj Kramerius (1753-1808)

Byl hlavním vydavatelem beletrie. Jeho cílem bylo pobavit, ale i vychovávat a vzdělávat. Vlastnil nakladatelství a knihkupectví Česká expedice, které se stalo významných kulturním střediskem. Setkávali se zde čeští vlastenečtí umělci a vědci.

Štilfríd a Bruncvík, Mladý Robinson, Letopisy trojánské, Cestopis Mandevillův

Kniha Josefova – lidovýchovná kniha, kterou napsal sám Kramerius. Propagoval zde osvícenské myšlenky mezi českým lidem.

Krameriusovy c.k. pražské noviny – ty vydával proto, aby mohl obyvatelstvo vychovávat vzdělávat.

Básnická tvorba

Bázně se vydávají především v kolektivních sbornících tzv. almanachu.

Básně v řeči vázané – jednalo se o první sborník, který sestavil sám Václav Thám. Protože nebyl dostatek básní, byl almanach doplněn i dalšími autory v duchu anakreontiky a klasicismu. Jazyk neodpovídá vznešenosti formy.

Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820)

Vydával sborníky básní po vzoru Dobrovského. Byl farářem a měl kolem sebe skupinu básníků, kteří psali anakreonskou lyriku (ženy, víno, zpěv), bajky, balady, ódy, epické rozsáhlé básně z české historie a komický epos.

2. fáze ofenzivní (1805-1830)

Období vlastenecké agitace, tzv. generace Jungmannova. Přišla nová generace obrozenců. Zdůrazňovalo se jazykové pojetí národa – oslabení obrozenecké skupiny. V tuto dobu byla čeština již pouze na venkově, ale přesto si lidé zachovali optimistický pohled o budoucnosti českého národa. Zvyšoval se zájem o historii bez osvícenské skepse. Lidem nevadí, že prameny nejsou podložené a vznikají i falzifikáty.

Hlavní představitelé

Josef Jungmann (1773-1847)

Byl profesorem češtiny na gymnáziu a poté rektor pražské univerzity. Bylo potřeba vytvořit novou moderní českou slovní zásobu a Jungmann se toho ujal. Stejně jako Dobrovský považuje za vrchol českého jazyka a literatury dobu veleslavínskou a za úpadek baroko. Svou dobu považuje za největší rozmach českého jazyka a optimismus.

O jazyku českém – jedná se o dva dialogy, které byly uveřejněné v časopise. V prvním je rozmluva Daniela Adama z Veleslavína s Čechem, který mluví ošklivou směsí němčiny a češtiny, poté s Němcem, který vznešeně hovoří o tom, jak došlo ke zkažení češtiny a vzestupu němčiny. Ve druhém rozhovoru probíhá hovor vlastence Slavomila s Protivou. Hovoří se o tom, proč by se měl Čech naučit pořádně česky, protože rodilému Němci se stejně nikdy nevyrovná.

Slovesnost aneb Sbírka příkladu s krátkým pojednáním o slohu – poté, co byla opět povolena čeština na gymnáziích. Je to příručka, která chce proměnit češtinu tak, aby mohla vznikat lepší díla.

Slovník česko-německý – velký pětidílný slovník, který se stal jeho vrcholným dílem. Drtivou většinu zpracoval sám se svými pomocníky (bratři Preslové, Jan Evangelista Purkyně a další). Přejímal slova ze slovanských jazyků, vytvářel nová a obnovoval stará nepoužívaná slova. Obohatil jazyk a pozitivně ovlivnil jeho další vývoj. Ne každé slovo se ujalo.

Historie literatury české

Věnoval se také překladům zahraničních literárních děl. Přeložil např. Ztracený ráj Johna Miltona. Sbíral lidovou slovesnost a básnicky ji napodoboval. Snažil se o lidovost.

František Palacký (1798-1876)

Narodil se v Hodslavicích na sev. Moravě. Odešel do Prahy a stal se jedním z organizátorů společenského života. Měl velkou zásluhu na vzniku Matice české a na položení základního kamene Národního divadla (1868). Ctěný jako Otec národa.

Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě – dějiny českého národa od počátků až po nástup Habsburků na český trůn v pěti svazcích. Autor vidí smysl dějin v demokratizaci. Odporuje proti otrocké a poddanské podřízenosti. Za historicky cenné považuje husitství a činnost jednoty bratrské. Nechce, aby české země zanikly v rakouském soustátí. Nechce se podřídit a má strach o ztrátu vlastní identity.

Pavel Josef Šafařík (1795-1861)

Historik, který byl přesvědčen, že slovanské jazyky si jsou podobné jako dialekty a že je jeden základní slovanský jazyk a od něj jsou dovozené dialekty. Chtěl docílit slovanské vzájemnosti.

Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů od 10. století. Chtěl dokázat, že Slované jsou praobyvateli Evropy.

Počátkové českého básnictví obzvláště prozódie – toto dílo napsal společně s Palackým.

Rukopisy

Rukopisy ukazovaly touhu po tom, mít nějaké zásadní dílo, národní epos stejně, jako mají ostatní národy.

Rukopis královehradecký – byl nalezen v Hradci Králové vydavatelem a archivářem Václavem Hankou. Rukopis vypovídá o šesti hrdinských a historických básních, dvou lyricko-epických písní a šesti lyrických písní. Datuje se do 13. století.

Rukopis zelenohorský – tento byl objeven na zámku v Zelené hoře. Datuje se do 9. století a nalezl ho anonym.

Rukopisy byly velkou inspirací pro mnoho českých umělců. Za jejich autory je považován Václav Hanka a jeho přítel Josef Linda. Podle Dobrovského byl zelenohorský podvrh. Tyto spekulace o pravosti byly řešeny studií T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků. Oba byly prohlášeny za falzifikáty a podvrhy.

Básnictví

Autoři básní se neohlíží na zahraniční tvorbu, ale vytváření vlastní a svébytnou.

František Ladislav Čelakovský (1799-1852)

Psal básně s náměty lidové slovesnosti. Sbíral lidové písně, byl badatel a básník.

Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích

Ohlasy písní ruských – přesné napodobení ruské lyriky. Oslavoval Rusko v duchu slovanské vzájemnosti, připomínal hrdiny v bitvě s Napoleonem.

Ohlas písní českých – více satiry a humoru. Nejznámější balada je Toman a lesní panna.

Jak Kollár (1793-1852)

Slovenský evangelík. Byl ambiciózní, populární a vlivný. Završuje toto období národního obrození svým nejslavnějším dílem Slávy dcera. Otevírá se prostor romantismu a tyto prvky jsou u něj zjevné i na konci života. Je kritizován za panslavismus ve své tvorbě.

Slávy dcera – dcera bohyně Slovanstva. Má předzpěv a pět oddílů. Předzpěv byl napsán podle požadavků vysokého stylu. Zbytek knihy už je psán jednodušším veršem. Je to osobní básníkovo dilema a neví, která část je jeho srdci blíž, zda vlast nebo Mína. Vyjadřoval milostnou touhu po Míně.

Václav Kliment Klicpera (1792-1859)

Byl dramatikem, jehož rytířské hry byly určené pro ochotníky. Později pronikají do všech divadel. Učil J.K.Tyla. Psal veselohry a byl profesorem na střední škole.

Hadrián z Římsů – paroduje rytířská díla a řadí se k jeho nejlepším.

Rohovín čtverrohý, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast

Magdalena Dobromila Rettigová (1785-1845)

Známá autorka, která psala převážně pro ženy. Psala o potřebách každodenního života a proslula především svou kuchařkou.

Domácí kuchařka