Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli? Řešení přináší Pierre Bayard

Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli? Tak zní název příručky vysokoškolského profesora francouzské literatury Pierra Bayarda. Prolistujte ji, přečtěte si pár recenzí a můžete ji zařadit na svůj seznam přečtené literatury. Hlavně ale nikdy neprozrazujte, do jaké míry jste ji četli.

Jak Bayard předesílá hned v prologu, při psaní čerpal z osobních zkušeností. Jakožto profesor literatury se často ocitá v delikátních situacích, kdy musí mluvit o knihách, které nikdy nečetl. Ať už před kolegy, studenty či spisovateli samotnými.

Jaké jsou druhy (ne)čtení?

Hned v první části se autor zabývá tím, co to vlastně znamená číst knihu. Ani od toho nejnáruživějšího čtenáře nemůžeme očekávat, že při čtení nevynechá jediné slovo. Tento fakt je ostatně známý i spisovatelům. „Jestliže můj čtenář přeskočí jednu větu mého románu, nebude mu rozumět, a přece, kde je na světě čtenář, který nepřeskočí žádný řádek? Nejsem já sám největší přeskakovač řádků a stránek?“ přemýšlí ve své Nesmrtelnosti Milan Kundera.

Pierre Bayard (1954) je profesor literatury na Univerzitě Paříž VIII. Kniha Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli?, vyšla ve Francii v roce 2007 a okamžitě se stala bestsellerem. Dále je autorem knih jako Jak mluvit o místech, kde jsme nebyli? (2012) či Byl bych odbojář, nebo kat? (2013).

A co když jsme sice kdysi knihu pozorně přečetli, ale během uplynulých let jsme ji zapomněli? Můžeme o ní stále tvrdit, že ji máme přečtenou? Na takové otázky se Bayard snaží najít odpověď, přičemž knihy dělí do pěti kategorií: knihy, které neznáme, které jsme zapomněli, o kterých jsme slyšeli, které jsme prolistovali, a nakonec ty, které jsme četli.

I přes přitažlivý název, který evokuje jakýsi návod k podvádění, je vidět, že je Pierre Bayard opravdový literární znalec. I tak se ale v některých chvílích budete pravděpodobně divit, jaké klasiky nemá profesor literatury přečtené, často ani prolistované. Buďte k sobě však upřímní: vy jste přečetli všechny tutovky, které váš obor vyžaduje?

„Ať už si o knihách děláme poznámky, nebo ne, a přestože si upřímně myslíme, že si na knihy pamatujeme naprosto přesně, ve skutečnosti nám v paměti uvízne jen několik roztroušených fragmentů, které se vynořují jako ostrůvky z oceánu zapomnění.“

O čem mluvíme, když mluvíme o knihách?

Jistě jste zažili situaci, kdy se s někým bavíte o určité knize, ale pro každého z vás je v ní podstatné něco jiného. Pro tyto situace autor zavádí pojem takzvané vnitřní knihy. Že každý vnímáme knihy jinak, je normální, lze však tím pádem tvrdit, že dva lidé se nikdy nemohou bavit o té samé knize? Je-li tomu tak, můžeme z tohoto poznatku těžit právě pokud máme mluvit o knize, kterou jsme nečetli. Stačí vědět, o čem je.

Bayard boří tabu

Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli otevírá jedno z tabuizovaných témat týkající se knih: můžeme si dovolit komentovat, nebo dokonce hodnotit knihy, které jsme nikdy ani nedrželi v ruce? Podle Bayarda ano, je však třeba od základu změnit náš vztah ke knihám. Sám se pouští i do hodnocení knih, o kterých pouze slyšel. Není pro vás uklidňující slyšet to od učitele?

„Naši studenti jsou sice během školní docházky zasvěceni do umění číst či mluvit o knihách, ovšem umění vyjádřit se o knihách, které nečetli, v osnovách z neznámých důvodů chybí. Jako by všichni automaticky předpokládali, že abychom mohli mluvit o knize, musíme ji také číst. Jak se pak u zkoušky máme divit zmatku studentů?“

Kniha není nabitá tipy a triky, jak ošálit profesory, přesto je (nejen) pro vysokoškoláky přínosná. Zbavuje nás totiž černého svědomí, které máme, když předstíráme, že jsme určitou knihu vážně, přísahám, četli. Zjišťujeme díky ní totiž, že to pravděpodobně často předstírají i naši profesoři.

Název: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli? Autor: Pierre Bayard. Originální název: Comment parler des livres que l’on n’a pas lus? Přeložila: Petra James. Vydalo nakladatelství Host, Brno 2010, 208 stran. Doporučená cena: 229 korun.