V uplynulých měsících se v našich médiích často objevovaly zprávy o tom, jak se mladí lidé odmítají stěhovat od rodičů. Vzniká doba takzvaných mamahotelů. Ti, kteří s těmito názory přišli, však nevzali v potaz zcela zásadní ukazatele.
Socioložka Jana Šiklová totiž uvedla, že zatímco v roce 1995 bydlelo u svých rodičů 15,1 % žen a 32,2 % mužů ve věku 25–29 let, do roku 2013 se tento podíl u žen zdvojnásobil (31,1 %), u mužů dosáhl téměř jedné poloviny. Jako hlavní důvody uvedla snahu prodlužovat si dětství a bezstarostnost.
Jen obtížně však můžeme stanovit přesný mezník, kdy člověk bydlí sám. Jestliže studující pobývá na koleji poměrně daleko od domova, zajede k rodičům například pouze jednou za měsíc na víkend. Trvalé bydliště sice má stále doma, a tak podle výše uvedené statistiky by byl započítán do mama-hotelu. V reálu však drtivou většinu času pobývá úplně někde jinde. Je přece nesmysl, aby si na dva dny v měsíci koupil či pronajal další byt, když v něm prakticky pobývat ani nebude.
Přechodné období
Právě existence této střední sféry je zásadní. Mladí lidé se totiž vyznačují tím, že jsou někde mezi. Občas u rodičů, občas u sebe. Občas u partnera, po případném rozchodu zase chvíli u rodičů, než si najdou dalšího partnera. Ukazatel, že se zvýšil počet mladých žijících u rodičů, je demagogický i v tom, že zároveň vzrostl počet mladých lidí, kteří žijí naopak sami – právě na úkor středního pásma.
Musíme uvážit i socioekonomické faktory. V posledních letech roste počet vysokoškoláků, takže se logicky může také opozdit start vlastního života. Dávno skončila doba 20letých maminek. To už jsme ale v úplně jiném tématu, takže dedukovat z toho, že dochází k růstu závislosti na rodičích, je scestné. Navíc z těchto čísel nebyly vyčleněny případy, kdy se mladí lidé starají o své nemocné rodiče, a tak je logické, že bydlí v jedné domácnosti.
Moderní podoba rodiny
Je až fascinující, jak se snaha rozbít tradiční model rodiny stala fanatickou. Dřívější rodinný model předpokládal soužití tří generací (dětí, rodičů a prarodičů). Dodnes se čas od času některé takové příklady rovněž naleznou. My jsme se naučili být tak odtažití od svých předků, že soužití více generací už považujeme za něco patologického.
Poté se ovšem nedivme, že roste počet případů týrání starých lidí. Přesně tyto úvahy, jak je předvedla paní Šiklová, podněcují mezigenerační nesnášenlivost. Navíc řada mladých lidí u svých rodičů sice bydlí, ale přispívá jim na provoz domácnosti. Není tudíž pravda, že žijí z rodičovských „dotací“. Naopak se na společném chodu rodiny podílejí.
Milan (47)
„Když jsem studoval, byl jsem hlavně na koleji a za rodiči jezdil sporadicky, i když jsem tam formálně bydlel a musel doma volit, což bylo za totality opravdu nutné. Dnes mám rodinu, za svými rodiči jezdíme asi stejně často, jako když jsem studoval, občas tam také přespíme. Vlastně se nic nezměnilo, takže jsem na tohle trochu alergický. Jsem snad příživník, když své děti nechám přespat u jejich babičky a dědy?“
Jan (21)
„Studuju první ročník vysoké školy, pobývám hlavně na koleji. Domů jezdím zhruba ob týden na víkendy. Kolejné si ale platím sám z brigád, i když trvalé bydliště mám pořád u rodičů.“
