Jak je to s drobným odměňováním? Opravdu nás to pohání k lepším výkonům?

Motivace je velice křehká věc. Ať už potřebujeme studovat, pracovat, tvořit nebo třeba konečně umýt ty kopy špinavého nádobí, bez motivace to daleko nedotáhneme. Jednou z motivačních metod je právě malé odměňování sebe sama – udělej úkol a můžeš si vzít zákusek nebo se podívat na díl seriálu. Skutečně se ale jedná a vhodnou metodu?

Vycvičit sebe samého jako psa?

S motivací ve formě drobné odměny se většina z nás setkala už v nejranějším dětství. Za uklizení pokojíčku jsme od rodičů mohli dostat nějakou sladkost. Za preventivní lékařskou prohlídku jsme si mohli z doktorova šuplíku vybrat obrázek. A za trochu projevené snahy v počítání jablíček jsme do naší úplně první žákovské knížky mohli dostat kromě jedničky třeba i nějakou tu hezkou blyštivou nálepku.

Není divu, že se zdá jako dobrý nápad v tom pokračovat třeba i na vysoké škole a po ní. Akorát maminku, doktora a pančelku vystřídala zodpovědnější část naší vlastní mysli, a nakonec i ty odměny se nejspíš posunuly trochu dál. V teorii to zní skvěle a spousta životních koučů a influencerů vám k tomu může poskytnout spoustu dobře míněných rad a doporučení. O to víc je pak frustrující, pokud tohle odměňování najednou přestane v našem životě fungovat. Ale proč tomu tak je?

Motivace je klíčovým krokem k úspěchu. Nenechte si ji vzít

Proč drobné odměňování časem selhává?

Možná už jste slyšeli o dvou základních druzích motivace. Vnější motivace funguje na principu cukru a biče. Spadá sem právě ono odměňování všeho druhu, ale může se jednat i o motivaci ve formě trestu či výčitek svědomí. Vnitřní motivace je pak samozřejmě pravým opakem té vnější, pro mnohé lidi však může být i hůře představitelná. Zde například studuji medicínu nikoli kvůli vysokému platu a společenské prestiži v budoucnu (dvě obrovské odměny), ale kvůli mému samotnému zájmu o obor, který mě baví a naplňuje. Neuklízím si pokoj jenom proto, abych si nepřipadal jako úplná životní troska, ale protože mě baví ten samotný proces.

Oba druhy motivace jsou spíše propojené, než aby byly v nějakém rozporu. Nicméně možná už teď tušíte, která z nich je cennější a čistší. S vnitřní motivací je daná činnost cíl sám o sobě a může nám tak vydržet velice dlouho. Drobné odměňování sice může skutečně skvěle fungovat, potíž je v tom, že jen krátkodobě. Původní odměna se dost rychle obnosí a po nějaké době už například potřebujeme za odměnu dva díly seriálu místo jednoho. A když už jsme po čase na čtyřech dílech a uvědomíme si svůj problém hraničící se závislostí, pak se poohlížíme po jiném druhu odměny, který si podobným způsobem zničíme. Dobrá rada – nikdy se neodměňujte sladkostmi.

Drobné odměňování zabíjí vnitřní radost z činnosti

Nejen že odměňování působí jen krátkodobě, ono navíc i podkopává vnitřní motivaci. Na tohle téma proběhlo již nespočet studií. Roku 1999 například vyšla v periodiku Psychological Bulletin meta-analýza, která shrnula výsledky z celkem 128 provedených studií ohledně motivace odměňováním. V některých studiích byla odměnou třeba nějaká sladkost, někde jinde skutečná bankovka a jinde zase pouhá pochvala, stejně tak se lišily i úkoly, které měli účastníci vykonávat. Věk účastníků experimentů se pohyboval od předškoláků až po vysokoškoláky.

Z této meta-analýzy vyplynulo mnoho zajímavých závěrů, mi si z nich vezměme jen ten nejzásadnější pro naše téma. Udělování drobných odměn mělo vždy značný negativní dopad na vnitřní motivaci. A to i když šlo o zajímavé úkoly a hlavolamy, které jinak byly pro děti i mladé dospělé zábavné samy o sobě. Zajímavé také je, že to platilo jen o hmotných odměnách. Pokud účastníci obdrželi „verbální odměnu“ ve formě pochvaly za odvedenou činnost, vnitřní motivace tím nijak netrpěla. Ba naopak, u vysokoškoláků se vnitřní motivace pomocí zpětné vazby dokonce i znatelně zvýšila.