Devět základních druhů zájmen: Jak je určovat a jak je dále dělíme?

Zájmena a jejich druhy dokáží potrápit. V případě češtiny není zdaleka žádný problém v tom, jak zájmena používat v běžné řeči. Ve škole však je třeba dívat se na ně z metajazykového pohledu – rozumět jejich funkci a umět je zařadit. Pomůžeme vám zopakovat si informace z hodin češtiny, abyste na testech zazářili.

Co jsou zájmena – definice podle slovníku

Zopakujme si význam slova zájmena – co to je za slovní druh a jakou může mít funkci. Nový encyklopedický slovník češtiny poukazuje na to, že klasické gramatiky do kategorie zájmen řadí slova se spoustou různých vlastností.

Pro naše účely mají zájmena charakteristiku takovou, že jsou to ohebná slova, která na to, co označují, jen nepřímo odkazují. Osobním zájmenem ona se myslí kterákoliv osoba ženského rodu, kterou jsme předtím zmínili nebo na kterou ukazujeme v mimojazykovém kontextu. Vztažné zájmeno který také představuje samo o sobě prázdný výraz, jehož význam doplňují jiná slova v dané větě. I toto kritérium pro zájmena však má své mouchy.

Řekněme, že zájmena jsou ta slova, která se kdysi gramatici rozhodli zařadit jako zájmena, to bude jistější. Češtinářce to neříkejte, ale slovní druhy jsou z velké části jen vymyšlený konstrukt. Celkově buďte rádi za mluvnici vyučovanou na SŠ – kdo se rozhodne studovat lingvistiku, zjistí, že dříve žil ve lži.

Skloňování zájmene ona: Kdy se píše JI x JÍ a proč si to lidé pletou?

Flexe zájmen: Co určujeme za mluvnické kategorie?

Vzhledem k tomu, že jde o ohebný slovní druh, mají zájmena gramatické kategorie stejně jako podstatná jména. Můžeme je všechna skloňovat (kdo tam byl, s kým tam byl, koho tam viděl…).

Má-li zájmeno množné číslo, to už záleží na jeho typu. Zájmeno ti můžeme pokládat za množné číslo od jednotného čísla 3. osoby ten. Kdo však v češtině plurální formu nemá – mohu se zeptat synkreticky „kdo to jsou?”, ale zní to kostrbatě.

Zájmena rodová a bezrodá dělíme podle toho, zda se v nich rozlišuje mužský, ženský a střední rod.

a) Zájmena rodová

Zájmena on, ona, ono jsou všechna ve třetí osobě jednotného čísla a liší se jen rodem. To samé i jejich plurální ekvivalenty oni, ony, ona. K dalším příkladům patří kteří, které, která či ten, ta, to, ti, ty, ta. Tam, kde se podoba zájmena liší, má-li jiný rod, hovoříme o rodových zájmenech.

b) Zájmena bezrodá

Zájmeno bezrodé je například já. Bez ohledu na to, zda jsem žena, muž či něco středního, vždy pro odkazování na sebe používám slovo já. To samé dále kupříkladu ty, my, vy, se, co, nikdo… Své pohlaví ve větě sice vyjádříme – je rozdíl mezi „já jsem šel“ a „já jsem šla“ – ale tento rozdíl pozorujeme na slovesu, ne na zájmenu.

Další dělení zájmen: Slovní druhy v syntaxi

Ještě než si popíšeme u zájmen druhy, které je třeba znát k maturitě, zapochybujeme si znovu o legitimitě dělení na slovní druhy. Kdybychom chtěli zájmena posuzovat čistě podle toho, jak se chovají ve větě, mohli bychom některá přiřadit k podstatným a jiná k přídavným jménům.

a) Zájmena substantivní

Taková zájmena, kterými můžeme nahradit podstatné jméno, jsou substantivní zájmena. Příkladem je třeba kterékoliv osobní zájmeno, dále pak kdo, co, někdo, něco, nic a samozřejmě také všechny jejich pádové formy.

b) Zájmena adjektivní

Zájmenům, která fungují jako přídavná jména, říkáme adjektivní zájmena. Dělení v tomto ohledu nepracuje jen s konkrétními formami zájmen – některá splývají a záleží na jejich použití. Řeknu-li „chci tohle”, myslím tohle jako substantivní zájmeno. Řeknu-li „chci tohle štěně”, pak tohle používám jako zájmeno adjektivní.

22 (blbých) otázek, se kterými se čas od času setká každý bohemista

9 druhů zájmen: Rozdělení podle funkce

Podle toho, jakou mají zájmena funkci ve vyjadřování různých významů, je dělíme následovně. Toto je pravděpodobně to nejznámější dělení, se kterým se student setká na základní a střední škole:

1. Zájmena osobní (personální)

Osobními zájmeny člověk odkazuje na osoby, nechce-li říkat jména či popisy. Přísněji vzato by mezi ně měla patřit jen zájmena já/ty a zájmena my/vy. Zájmena on/ona/ono a oni/ony/ona totiž fungují jako ukazovací. Abychom však měli zastoupeny všechny gramatické osoby, tradičně je sem také řadíme. Osobní zájmena tedy obsahují těchto deset slov a jejich podoby ve všech pádech: mě, tebe, němu, jich, nimi…

Poznat osobní zájmeno většina lidí zvládne levou zadní. Některým rodilým mluvčím ovšem dělá problém osobní zájmena skloňovat v pravopise. Týká se to například zájmena ji/jí. Testem, který můžete udělat, je pádová otázka. Koho vidím? JI. Komu to dám? JÍ. Kratší forma patří ke 4. pádu a delší ke 3. pádu. Podobně i zájmena mě/mně: mě píšeme ve 2. a 4. pádě, mně ve 3. a 6. pádě.

2. Zájmena zvratná (reflexivní)

Reflexivní zájmena mají velmi blízko k osobním zájmenům. Rozdíl je ale v tom, že jsou absolutně závislá na svých antecedentech – tedy na dříve vyřčených slovech, ke kterým se vztahují.

O zvratných zájmenech gramatika říká všechny možné složitosti, hlavně ta generativní. Pro naše účely stačí vědět, že to jsou zájmena se, si a jejich dlouhé formy sebe, sobě. Zvratná zájmena nemají první pád, protože fungují takřka jako předmět zvratných sloves.

Zájmeno svůj je zároveň zvratné i přivlastňovací.

3. Zájmena přivlastňovací (posesivní)

Přivlastňovací zájmena určujeme vždy jako rodová a adjektivní. Od adjektiv se však liší v tom, že věci nepřivlastňují konkrétním lidem, zvířatům či věcem ale osobním zájmenům. Rodová jsou z toho prostého důvodu, že se u nich mění tvar podle toho, jaký rod má přivlastňovaná entita.

Patří sem zájmena můj, tvůj, svůj, jeho, její, náš, váš, jejich a všechny jejich formy v různých rodech a pádech.

4. Zájmena ukazovací (demonstrativní)

O ukazovacích zájmenech přehled může říci prostě to, že slouží k ukazování. Můžeme jimi naznačit, zda máme něco na dosah ruky (toto) nebo daleko (tamto). Zároveň jimi jasně říkáme, že se bavíme o něčem konkrétním a ničem jiném. Jsou rodová a mohou být substantivní i adjektivní.

Demonstrativními zájmeny nazýváme slova jako ten, týž, tentýž, takový, tamten, tento, onen nebo i sám ve zdůrazňovacím smyslu (… mě navštívil sám král…). Samozřejmě sem musíme započíst i formy jiných rodů a pádů: ta, táž, tomu, onomu, toto, tím, tamtoho…

Týž a tentýž se také pokládají za zájmena vymezovací (bod 9).

5. Zájmena tázací (interogativní)

Tázací zájmena tvoří základ významu některých otázek. Na některé věci se můžeme zeptat tak, že oznamovací větu přeintonujeme do stoupavé melodie či za ní napíšeme otazník. Další typ otázky je takový, kde položíme dvě možnosti spojené výrazem nebo. Velkou část otázek v životě tvoříme také slovy kdo, co, kde, kdy, jak, proč, jaký, který, čí.

Ale pozor: kde, kdy, jak a proč jsou příslovce!!! Za zájmena z těchto slůvek lze pokládat substantivní zájmena : kdo, co a adjektivní zájmena: jaký, který, čí. A klasicky připomínáme, že takto zájmena můžeme skloňovat. To představuje další pomůcku, jak odlišit zájmena od podobně fungujících příslovcí.

Druhy příslovečného určení ve větě a jak je rozeznat?

6. Zájmena vztažná (relativní)

Zájmena tázací a vztažná se jedna druhým velmi podobají ve slovní zásobě. Důležitým rozdílem je konkrétní použití ve větě. Ptám-li se, co to je, pak „co” funguje jako zájmeno tázací. Pokud ale „co“ umístím na pozici spojky, funguje jako zájmeno vztažné: vidím toho kluka, co mi včera volal. Zájmena vztažná takto připojují vedlejší větu – naznačují, že věta bude o tom, kdo/co byl/-o zmíněn/-o ve větě předešlé.

Pouze vztažnou funkci mají zájmena jenž, jež.

7. Zájmena neurčitá (indefinitní)

U zájmen neurčitých jde o neurčitost, nejistotu či nevědomost o přesné povaze dané věci. Formou se často podobají tázacím zájmenům, která však mají příponu nebo předponu. Můžeme jmenovat například někdo, něco, leckdo, málokdo, některý, cokoliv.

Pozor: někdy, někde, nějak a podobná slova jsou příslovce, nikoliv zájmena! Opět si musíme pomoci ohebností a nenechat se zmást.

8. Zájmena záporná (negativní)

Za záporná označujeme zájmena žádný, nic, nikdo, nijaký, ničí a jejich pádové či případné rodové formy. Tato zájmena popírají existenci věcí, osob nebo vztahů mezi nimi.

9. Zájmena vymezovací (delimitativní)

Pro toho, kdo chce podrobně určovat zájmenům druhy, přehled nesmí vynechat ani tuto nepříliš často jmenovanou kategorii. Na základní škole se s ní asi nesetkáte, ale někteří gramatici češtiny s ní pracují.

Jde o vymezovací zájmena každý, všechen, veškerý, týž, tentýž, jiný, samý. Jejich funkce je ta, že určují identitu. Vlastní identifikátory jako tentýž nás ujišťují, že identita se s něčím shoduje. Negativní identifikátory jako jiný říkají, že identita daného jména se liší od identity druhého jména. Totální identifikátory (každý, veškerý) fungují jako obecný kvantifikátor – pokládají za relevantní všechny dostupné entity.