V pátek 17. listopadu 1989 se na pražském Albertově konala studentská manifestace, jež později pokračovala nepovolenou trasou do centra města. Ve večerních hodinách ji brutálně rozehnal zásah pořádkových sil. Začala tak sametová revoluce, která odstavila komunistický režim od moci.
Vzpomínková manifestace se uskutečnila k 50. výročí listopadových událostí roku 1939, kdy pražští studenti odvážně vystoupili proti německým okupantům a byli za to tvrdě perzekuováni. Podnětem k tehdejším protestům se stalo úmrtí studenta medicíny Jana Opletala, postřeleného 28. října 1939 během demonstrace, při níž desítky tisíc lidí vyjádřily v pražských ulicích odpor vůči obsazení Československa nacistickým Německem.
Opletalova pohřbu se 15. listopadu 1939 zúčastnilo několik tisíc studentů a zprvu poklidné pietní shromáždění se později změnilo v bouřlivou demonstraci proti nacistickému režimu. Odveta ze strany okupační moci přišla vzápětí.
V noci na 17. listopad obsadilo německé vojsko a gestapo studentské koleje a zatklo přibližně 1 200 studentů. Devět studentských vůdců bylo popraveno, ostatní studenti byli odvezeni do koncentračních táborů. Kancléř von Neurath následně nařídil uzavření všech českých vysokých škol, které trvalo až do konce války.
Setkání na Albertově zosobnilo touhu po svobodě
Manifestace svolaná na 17. listopad 1989 ovšem sledovala i jiný cíl, než jen připomenutí půl století starých událostí. V závěru 80. let se stupňovala aktivita nezávislých sdružení proti režimu, během tzv. Palachova týdne v lednu 1989 dali účastníci demonstrací zřetelně najevo svůj nesouhlas s přetrvávající nesvobodou.
Demokratické změny požadovala také petice Několik vět, kterou od června 1989 do podzimu téhož roku podepsalo kolem 40 tisíc lidí. Na listopadové shromáždění, schválené místním národním výborem, zval leták s názvem Vezmi s sebou květinu mimo jiné těmito slovy:
„Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy a my se nechceme dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před 50 léty odvážně vystoupili.“
Vzpomínkovou akci uspořádala městská vysokoškolská rada Socialistického svazu mládeže (SSM) spolu s nezávislými studenty pražských vysokých škol. V šestnáct hodin se na Albertově sešlo asi 15 tisíc studentů a dalších občanů, na úvod zazněla studentská hymna Gaudeamus igitur. Projevy většiny řečníků, hesla na transparentech a skandování přítomných vyjadřovaly touhu po demokratizaci společnosti a svobodě.
V sedmnáct hodin se účastníci shromáždění vydali na vyšehradský Slavín ke hrobu Karla Hynka Máchy, kde okolo osmnácté hodiny pietní akci ukončili československou státní hymnou a položením květin.
Atmosféra setkání byla však natolik silná, že se část studentů rozhodla pokračovat do Opletalovy ulice, kam měl průvod původně směřovat. Postupně se přidávali další lidé, skandovala se hesla jako Jakeše do koše, na Štěpána bez Štěpána či Komunismus komunistům (pozn.: Miloš Jakeš byl generálním tajemníkem ÚV KSČ, Miroslav Štěpán funkcionářem pražských komunistů).
Nejdřív pošlapali svíčky a květiny
Před půl osmou se účastníci demonstrace přiblížili k Národnímu divadlu, odkud zabočili na Národní třídu s úmyslem pokračovat na Václavské náměstí. K obchodnímu domu Máj mezitím dorazil Pohotovostní pluk VB a zabránil jim v dalším postupu.
Později sevřeli policisté průvod i z opačné strany směrem od Národního divadla. Zanedlouho další pořádkové jednotky uzavřely přilehlé ulice Karoliny Světlé, Voršilskou a Mikulandskou. Studenti i náhodní kolemjdoucí se ocitli v obklíčení, z něhož nebylo úniku. Policejní kordon postupující od Národního divadla navíc stlačoval dav do prostoru mezi budovou nakladatelství Albatros a Mikulandskou ulicí.
Lidé v předních řadách průvodu si sedali na zem, zapalovali svíčky a vyzývali policisty, aby se vyvarovali násilí. Dívky jim za průhledné štíty dávaly květiny. Výzvy studentů ovšem nikdo nevyslyšel. Zhruba pět minut před půl devátou byl vydán pokyn k násilnému zásahu.
Policisté surově bili pendreky kohokoli, kdo se ocitl v jejich dosahu, bez ohledu na to, zda šlo o mladého či starého člověka, chlapce nebo dívku. Kromě toho oba kordony dav neustále stlačovaly a lidem tak hrozilo ušlapání a udušení.
„Kordon ozbrojených příslušníků rozšlapal symbolickou hráz ze zapálených svíček a květin a postupoval do davu. (…) Byli jsme beznadějně obklíčeni. (…) Aby se někteří zachránili z presu, vyskočili na střechy aut. Praskla výloha, sklo se sypalo. Lavinovitě jsme se pohybovali sem a tam. Zakopnout znamenalo konec. V té chvíli jsem si uvědomil, jak blízko může být ke smrti.“
(svědek tehdejších událostí)
„U podloubí kina Metro stála modrá Avie (nepolicejní). Tlačil jsem se kolem ní ve chvíli, kdy už nastávala panika. Muže nedaleko za mnou přitiskl červený baret ke kapotě a začal ho bezhlavě mlátit pendrekem, dokud se nesesunul k zemi. (…) V očích lidí kolem byly slzy a strach. (…) Když se člověk rozhlédl kolem, viděl několik ležících těl a pobíhající bílé přilby mlátící vše, co jim přišlo pod ruku…“
(student gymnázia Jana Keplera)
Před půl desátou bylo shromáždění rozehnáno. Nepřiměřeně tvrdý zásah proti pokojné demonstraci se však stal komunistickému režimu osudným. Již během víkendu se studenti pražských vysokých škol spolu s herci a divadelníky dohodli, že vstoupí do protestní stávky, a na pondělí 27. listopadu vyzvali veřejnost k účasti na dvouhodinové generální stávce.
V následujících dnech se v Praze a postupně i v dalších městech konaly demonstrace za účasti mnoha tisíc lidí, které trvaly až do vyhlášení generální stávky. Proti demonstrantům již režim naštěstí nepoužil síly, i když byly do Prahy povolány lidové milice a svoji pomoc na obranu socialismu nabízela i armáda.
Televize lže, jako když Rudé právo tiskne
V neděli 19. listopadu bylo v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum. Jeho zástupci začali spolu se studenty a herci organizovat spanilé jízdy po celé republice, aby informovali občany o aktuálním dění a přiměli je k účasti na generální stávce. Většina oficiálních sdělovacích prostředků se dlouho držela stranické linie, televize poprvé odvysílala přímý přenos z manifestace až 25. listopadu, den po odstoupení vedení Ústředního výboru KSČ. Studenti si nicméně pohotově vytvořili vlastní, necenzurované médium.
„Veřejné plochy se plnily zprávami, aktualitami, výzvami, sděleními, komentáři, obrazy, vtipy. Ulice, náměstí, podchody se z míst míjení a lhostejnosti proměnily v ohniska setkávání a demokratické komunikace.“
(historik Jiří Suk)
Do dvouhodinové generální stávky se 27. listopadu zapojila většina podniků a institucí z celé republiky. Hesla konec vlády jedné strany a svobodné volby dávala vládnoucí moci jasně najevo, že o její další působení už nikdo nestojí.
Ve středu 29. listopadu zrušilo Federální shromáždění na své mimořádné schůzi ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany ve společnosti. Desátého prosince jmenoval prezident Gustáv Husák novou federální vládu národního porozumění v čele s Mariánem Čalfou a zároveň oznámil svoji abdikaci. Symbolickou tečku za sametovou revolucí učinilo 29. prosince jednomyslné zvolení Václava Havla prezidentem republiky.
2 fotky 
